Tereza Nesvadbová | 3.12.2025 | 4 MIN
Když měli umělci zachytit anděly, stáli před jedním zásadním problémem. Jak je na první pohled odlišit od obyčejných lidí? Nebeští poslové totiž původně vůbec nevypadali tak, jak si je představujeme dnes. Jak tedy došlo k tomu, že andělé nakonec dostali křídla?
Ještě dávno předtím, než se v křesťanské tradici objevili andělé, existovaly jiné okřídlené bytosti. V Mezopotámii, Persii nebo Egyptě lidé zobrazovali postavy s lidským tělem a ptačími křídly. Byla to jednoduchá vizuální zkratka, která říkala, že tahle bytost zvládá víc než obyčejný člověk, umí se pohybovat mezi světem lidí a světem bohů.
V Mezopotámii stály okřídlené bytosti u vchodů paláců jako ochránci, Egypťané zase zobrazovali bohyně s roztaženými křídly na znamení bezpečí a péče. Křídla tehdy představovala moc, ochranu a schopnost překračovat hranice, na které lidé nedosáhli.
V raných biblických příbězích se o andělech mluví spíš jako o poslech, kteří přicházejí předat zprávu nebo člověka nasměrovat v důležité chvíli. Jejich vzhled ale nebývá podrobně popsán. V příbězích vystupují spíš jako obyčejní lidé, protože pozornost se soustředí na to, co přicházejí sdělit, ne na to, jak vypadají. Když je ale umělci začali zobrazovat, narazili na problém. Postava v jednoduchém rouchu vypadala až příliš obyčejně a nebylo zřejmé, že jde o někoho výjimečného. Bylo potřeba najít způsob, jak jejich nebeský původ vizuálně odlišit.
Když umělci hledali způsob, jak andělskou výjimečnost zachytit, začali zkoušet jemné symboly – ušlechtilejší oděv nebo klidný výraz, který měl působit až nadpozemsky, a samozřejmě také světelný kruh kolem hlavy, který andělovi zůstal dodnes v podobě svatozáře. Byly to krásné detaily, jenže pro běžného diváka často nenápadné. V době, kdy se příběhy předávaly hlavně obrazem, bylo potřeba najít výraznější znak, který by anděla odlišil na první pohled.
A tak se pozornost obrátila ke křídlům. Šlo o motiv, který lidé už znali z kulturního prostředí starověkého Blízkého východu. Přidat je andělům bylo logickým krokem. Křídla se proto začínají objevovat v křesťanských mozaikách a rukopisech, zpočátku spíš nenápadná, jako drobný znak odlišnosti.
Ve středověku se andělé stávají důležitou součástí obrazů i rukopisů a jejich podoba se dál vyvíjí. Postupně získávají lehkost, prodloužené siluety a větší eleganci. Křídla bývají pestře malovaná, někdy téměř duhová, jindy zasněženě bílá, a jejich tvar se přizpůsobuje stylu dané doby.
V gotice působí andělé mnohem vzdušněji. Mají jemnější rysy, delší postavy a jejich křídla jsou často propracovaná do posledního detailu. Umělci si s nimi rádi hrají, někdy vyplňují celou plochu obrazu, jindy tvoří jakési barevné pozadí, které celý výjev rozzáří.
S renesancí přichází nový pohled na lidské tělo a ten se promítá i do podoby andělů. Umělci začínají více sledovat, jak se tělo hýbe a jak funguje, takže andělé najednou působí živěji a přirozeněji než dřív. Křídla už nejsou jen symbol přilepený k postavě, dostávají peří, strukturu a působí, že by se s nimi dalo opravdu vzlétnout. Renesanční představa krásy stavěla na harmonii a přirozených proporcích, a právě to se začíná odrážet i v podobě andělů.
V tomto období se na obrazech objevují také putti, drobné dětské postavičky s baculatými tvářičkami. Na první pohled mohou připomínat malé andílky, ale původně s nimi neměly mít nic společného. Šlo o renesanční obdobu amorů, postav spojených s láskou a radostí. Jejich nevinný a milý vzhled však lidi přirozeně přitahoval, takže si je postupně začali spojovat i s nebeským světem.
Protože se v umění objevovaly často a působily přístupněji než velcí a majestátní andělé, pomalu se přelily do představ o tom, jak může anděl vypadat. Vnesly do něj jemnost, hravost a trochu lidského tepla. A právě díky nim dnes známe podobu malých andělíčků, kteří zdobí vánoční dekorace a provázejí nás během sváteční atmosféry.
V baroku se podoba andělů posouvá ještě dál. Toto období si potrpí na pohyb, světlo a výrazné emoce, takže i andělé jsou dramatičtější. Křídla se rozvíjejí do široka, peří se v obrazech téměř chvěje a celé výjevy vypadají, jako by se měly každou chvíli rozzářit. Andělé se objevují na freskách, kde poletují vysoko nad hlavami diváků, sklánějí se k nim nebo stoupají vzhůru. Všechno má vyvolat dojem, že se svět nebes dotýká toho pozemského.
V období romantismu a později viktoriánské éry se andělská podoba znovu mění. Andělé začínají působit jemněji, něžněji a občas i trochu sentimentálně. Stávají se symbolem nevinnosti, ochrany a útěchy. Objevují se drobné figurky, ilustrace i dekorativní motivy, které pracují s měkkými liniemi, světlem a lehkými křídly. Právě v této době vzniká i představa roztomilých andělíčků, která se později pevně usadí ve vánoční výzdobě.
V moderním umění se andělé objevují v nejrůznějších podobách. Někdy zůstávají tradiční, jindy jsou stylizovaní, geometricky zjednodušení nebo úplně abstraktní. Křídla však většinou zůstávají hlavním znakem, i když jejich tvar se přizpůsobuje vkusu doby. Mohou být peříčková, kovová, čistě minimalistická nebo jen naznačená jemnou linií světla.
Podoba andělů, jak ji známe dnes, je výsledkem dlouhá staletí trvajícího vývoje. Každá doba do nich otiskla něco ze svého vidění světa – majestát, jemnost, dramatičnost i hravost. Ať už si anděly představujeme jako velké ochránce, malé andělíčky nebo jako čisté symboly světla, jedno mají společné. Jsou tu proto, aby v nás probouzeli klid, naději a pocit, že nad námi někdo bdí.
Zaujala vás některá historická podoba andělů? Nebo máte vlastní představu, jak by měli vypadat?
Kostýmy
Doplňky
Paruky
Masky
Líčení
Téma
Dárky
Filmy
Profese a osobnosti
Sleva