Tereza Nesvadbová | 14.10.2025 | 4 MIN
Klauni měli původně bavit a rozdávat radost. Jenže za jejich přehnaným úsměvem a maskou veselí se skrývá něco, co v lidech odjakživa vyvolává neklid. Jak se z postavy dvorního šaška stal děsivý symbol, který inspiruje horory i halloweenské kostýmy? Ponořme se do příběhu, kde se smích mísí se strachem a zábava s hrůzou.
Postava klauna má velmi dlouhou historii. Její počátky sahají až do středověku, kdy se objevovala v podobě dvorních šašků a potulných mimů. Tito baviči vystupovali nejen pro šlechtu, ale i pro obyčejné lidi na trzích či jarmarcích. Nebyli však pouhými komiky - často sloužili jako komentátoři společenského dění.
Pod rouškou humoru dokázali říkat pravdy, které by si nikdo jiný dovolit nemohl. Smích se tak stal nástrojem kritiky a maska klauna způsobem, jak říkat nepohodlné věci bez následků. Právě tato dvojí tvář - směšná i vážná zároveň - vytvořila základ pro pozdější temnější interpretace klaunské postavy. Kombinace veselí, absurdity a podvědomého neklidu se později stala klíčem k tomu, proč nás hororoví klauni tak fascinují a děsí zároveň.
Klauni byli odjakživa postavami, které v lidech vyvolávaly rozporuplné pocity. Jejich výrazný make-up, přehnané grimasy a maska skrývající skutečnou tvář v nás přirozeně vzbuzují nejistotu. Právě z tohoto napětí vzniká fenomén zvaný coulrofobie - tedy strach z klaunů.
Tento strach pramení z toho, že nevidíme skutečné emoce člověka pod nánosem barev. Klaun se sice směje, ale jeho smích působí často neupřímně, téměř mechanicky - nejde o projev radosti, ale o roli, kterou hraje. A právě tento nesoulad mezi tváří a emocí působí na lidskou psychiku zneklidňujícím dojmem.
V 19. století se začínají objevovat příběhy, v nichž klauni vystupují jako tragické postavy. Slavný anglický klaun Joseph Grimaldi byl na jevišti ztělesněním veselí, ale v soukromí hluboce nešťastný. Stal se tak symbolem smutného klauna - člověka, který rozdává smích, i když sám trpí.
Tento kontrast mezi maskou smíchu a vnitřním utrpením uchvátil i tehdejší spisovatele. Charles Dickens, který se s Grimaldim osobně znal, po jeho smrti sepsal jeho životopis (The Memoirs of Joseph Grimaldi). Vykreslil v něm postavu umělce, jenž je milován davem, ale zničen vlastním životem - klauna, který baví ostatní, zatímco jeho vlastní svět se rozpadá.
Podobně i Victor Hugo ve svém románu Muž, který se směje vytvořil postavu Gwynplaina - muže, kterému byla tvář trvale znetvořena do úsměvu. Ačkoliv se celý svět směje jeho výrazu, on sám cítí jen bolest a ztrátu identity. Hugo zde dovedl myšlenku nuceného úsměvu do extrému - a položil tak základy archetypu klauna, který děsí právě tím, že se směje, i když by měl plakat.
V 70. letech 20. století se obraz klaunů dramaticky proměnil - a to kvůli skutečné tragédii. Ve Spojených státech byl odhalen sériový vrah John Wayne Gacy, který vystupoval na dětských oslavách pod jménem Pogo the Clown. Skutečnost, že se za maskou veselého baviče skrývalo skutečné monstrum, otřásla celou společností.
Tato událost navždy rozbila představu klauna jako neškodného zábavného symbolu. Klaun se stal ztělesněním skrytého nebezpečí, zvrácenosti a falešného úsměvu. Od té doby se motiv zlého klauna pevně zakořenil nejen v médiích, ale i v kolektivní představivosti.
Tento kontrast mezi směšným a děsivým inspiroval novodobé spisovatele i filmaře a obraz hororového klauna se rychle uchytil i mezi veřejností. Postupně se z něj stal nejen symbol strachu, ale i populární motiv pro horory a halloweenské kostýmy.
K nejznámějším příkladům patří Pennywise z románu To od Stephena Kinga, který navazuje na motiv klauna jako sériového vraha a ztělesňuje strach samotný. V komiksech se objevuje Joker, šílený maniak skrývající svou brutalitu pod maskou smíchu a barevného kostýmu.
Filmy jako Killer Klowns from Outer Space nebo Clown pak tento archetyp démonického klauna ještě posílily - klaun se v nich stává tvorem, který zosobňuje chaos, zlo a naprostou nepředvídatelnost.
Na klaunech nás dodnes fascinuje jejich dvojí tvář - směšná i děsivá zároveň. Smích, který by měl přinášet radost, se v jejich podání často mění v hrozivou grimasu. Maska, která měla skrývat identitu baviče, naopak vyvolává pocit, že se za ní ukrývá něco temného.
Není tedy divu, že se hororový klaun stal jedním z nejoblíbenějších halloweenských převleků. Dokonale vystihuje ducha svátku, kdy se stírá hranice mezi směšným a děsivým. Ať už sáhnete po kostýmu Pennywise nebo vytvoříte vlastní děsivou variaci, jisté je jedno - klaunský úsměv nikdy nepůsobí úplně nevinně.
Klauni - směšní, nebo děsiví? Co si myslíte vy? Napište nám do komentářů, jestli byste si na Halloween troufli obléct právě na tento kostým.
Kostýmy
Doplňky
Paruky
Masky
Líčení
Téma
Dárky
Filmy
Profese a osobnosti
Sleva